Když jsme se s dětmi zabydleli v Beninu, začali jsme pomaloučku polehoučku žít takový malý evropský život v africkém rytmu. Já se naučila nakupovat na tržnicích, ale musím přiznat – obchody jsem měla radši. Jednak mě nikdo nenutil smlouvat o ceně jako o život, jednak tam bylo evropské zboží a hlavně – klimatizace. Po prvních pár týdnech, kdy mě tropické horko a vlhkost uspávaly víc než večerní pohádka, jsem se do supermarketu chodila chladit jako do kostela.

Děti mezitím nastoupily do školy v SOS Village – což je vlastně taková africká verze české SOS vesničky. O jejich školních zážitcích by se dala napsat celá kniha, ale pro teď vám stačí vědět, že školní jídelna byla kulinářská ruská ruleta. Po několika kolech bolestí břicha jsme to vzdali a děti si začaly nosit pořádnou svačinu z domova. (A že svačina ve 35 stupních musí být pořádná!)

Naštěstí si zamilovaly místní pochoutky – čerstvé arašídy a maniokovou mouku zvanou gari, která chutnala tak trochu jako naše krupice, jen kdyby jí předtím někdo zapomněl dát chuť.

Sama jsem objevovala taje beninské kuchyně – avokádo, mango, ananas, papája – ale duší jsem zůstala Češka. A tak mi srdce plakalo po řízku s bramborovým salátem, svíčkové a po obyčejném jablíčku. (Na trhu jablka sice byla, ale za cenu, za kterou bych v Česku koupila celou jabloň i s chalupou.)

Naštěstí za mnou začala pravidelně létat moje maminka – a ta s sebou vozila poklady: celer, české koření, vegetu a jednou dokonce tři balení domácích knedlíků vakuově zabalených mezi svetrem a ručníkem. Stala se šampionkou v balení kufrů a pašování chutí domova.

Ale i moje maminka se musela naučit pár afrických pravidel. Například jedno zásadní: když přiletíš z české zimy do tropického Beninu, punčochy a spodní prádlo si nesvlékej hned v autě na letišti, zvlášť ne před řidičem.

Maminka totiž hned po příletu sedla do auta, a ještě než jsme stihli vyjet z parkoviště, už se vrtěla na sedačce a brumlala: „No to se nedá vydržet, já se upeču!“ A než jsme jí stihli říct, že doma máme připravený ventilátor a studenou vodu, začala se hbitě zbavovat zimní výbavy, včetně spodních kalhotek.

Náš beninský řidič, zvyklý spíš na tropy než na babičky svlékající se v autě, lehce ztuhl, decentně uhnul pohledem a celý zbytek cesty se velmi soustředěně díval jen a pouze na silnici. Od té doby si maminka sundávala teplé vrstvy až doma, v klidu, s otevřeným kufrem a sklenicí studené vody v ruce.

A tak jsme se dál sžívali s místními podmínkami – klimatickými i kulturními. Naučili jsme se vařit česká jídla z afrických surovin, jíst teplý oběd až večer, a hlavně – smát se sami sobě.

Protože v Africe, víc než kde jinde, platí jedno:
Kdo se nesměje, ten se vaří.